Rád bych na našem blogu nakousl téma ochrany a pomoci živočichům. A kde jinde začít než u záchranných stanic, které odvádí záslužnou činnosti, často pouze za pomoci nás – drobných dárců.
Představuji vám moji spolužačku z gymnaziálních let a kamarádku Evu G., které měla možnost, jako vystudovaná zootechnička, nějakou dobu pracovat v záchranné stanici a byla ochotna, nám poskytnou krátký rozhovor.
Hurá na něj!
Evi, rád bych tě na začátek požádal o to, zda bys nám popsala, co to ty záchranné stanice vlastně jsou a jaký mají účel?
Záchranné stanice jsou příspěvkové organizace, které mají za úkol péči o zraněná divoká zvířata. Každá z nich má svou oblast působení, o kterou se stará. Kromě péče o zvířata se zabývají výzkumem, reintrodukcí některých druhů nebo edukací veřejnosti. Záchranné stanice často bývají spojeny s expozicí pro návštěvníky, ve kterých mohou vidět zvířata z naší volné přírody, poučit se o jejich životě, možných zraněních a o tom, jak se je ve stanici snaží řešit.
Jaká zvířata se do záchranných stanic nejčastěji dostávají a jaké mají problémy?
Úplně nejčastěji jsou to ptáci – ať už pěvci nebo dravci. Může jít o ptáčata vypadlá z hnízda, nebo zranění způsobená psem nebo kočkou. Typická jsou ale poškození kvůli lidem – popáleniny elektřinou, sražení autem nebo zamotání do nějakého lidského výtvoru. Pak se sem dostávají mláďata savců, která se o sebe nedokážou postarat. Srnčata bez mámy nebo ježci moc malí na přezimování. Některá zvířata jde vrátit zpátky do přírody, pokud se úplně uzdraví a nezískají fixaci na člověka. Handicapovaná zvířata ve stanici ale často zůstávají jako součást expozice, protože by sama už nepřežila.
Mimochodem, může se do záchranné stanice dostat úplně jakékoliv zvíře? Ať už jde o hospodářská zvířata, (exotické) mazlíčky či divou zvěř?
Stanice primárně slouží pro volně žijící zvířata – z větších šelem jsem narazila jenom na vydru. S nárůstem populace velkých šelem v přírodě je ale možné, že bude potřeba se postarat i o velká zvířata, jako jsou medvědi a vlci. Hospodářská zvířata se do stanic nedostávají vůbec a exotická zvířata taky ne. Sem tam se ale stává, že si lidé pořídí (často nelegálně) jako mazlíčka divoké zvíře a pak si s ním neví rady. Tak se do stanice dostal agresivní samec veverky.
Jak se vlastně ono postižené zvíře dostane do záchranné stanice? Přiveze je tam nekdo nebo funguje něco jako “nonstop zvířecí sanitka”?
V podstatě dvěma způsoby. Buď je přiveze samotný nálezce nebo jenom zavolá. Každý den pak někdo ze stanice objíždí takové nálezce a zvířata sváží do stanice. Nonstop to ale bohužel není.
Super, tak už máme s našimi čtenáři obecnou představu o co jde a teď tě rád zeptal na tvou vlastní zkušenost, pokud to nevadí. V jaké záchranné stanici jsi pracovala?
V Bartošovicích u Nového Jičína.
S jakými zvířaty jsi se měla možnost za tu dobu setkat a jaká měla problémy?
S nejrůznějšími ptáky – orly, poštolkami, ostříži, holuby, kukačkami, krkavci, pěvci, sovami, strakami, rorýsi a spoustou dalších. Často měli zranění po srážce s autem, vypadli z hnízda nebo si nenapravitelně poškodili křídla. Pak ježci, veverky a srnčata – mláďata, co by bez mámy nepřežila. Dospělý vydrák, který se našel jako mládě a zvykl si na lidi, takže nejde vrátit do přírody. Jednou přinesli taky malinkatého netopýra.
Jak vypadá den v záchranné stanici?
Ráno obejdeš všechna zvířata, dáš jim vodu a nakrmíš je. Některá se krmí jednou denně (dravci), srnčata třikrát, vydra dvakrát a miminka v podstatě pořád dokola. Vlastně celý den chystáš jídlo a krmíš. Pokud přijde nálezce se zvířetem je potřeba ho zvážit a zaevidovat. Pak ho prohlédneš a rozhodneš, co s ním. Někdy se musí ošetřit, jindy bohužel uspat. Ubytuješ ho a adekvátně se o něho postaráš. Odpoledne přijede kolega s autem plným takových zvířat a postup se opakuje. V mezičase uklízíš zvířatů voliéry a připravuješ krmení. Nikdy se tam nenudíš, je to celkem honička.
Bylo pro tebe jako veganku náročné pracovat v záchranné stanici? Narážím na to mimo jiné proto, žes říkala že jsi byla nucena při krmení dravců zabít několik myší.
Vlastně ani ne, akorát jsem nechodila na oběd s kolegy 😀 Ale vážně – samozřejmě jsem se musela hrabat v mase. Základem jídelníčku pro masožravá zvířata jsou jednodenní kuřata, respektive kohoutci. Musíš z nich vymáčknout žloutkový váček, stáhnout je z kůže a ustřihnout jim nožičky. Ale už jsou mrtví, takže to samotné porcování mi nevadilo. Kouhoutci jsou jinak odpad vaječného průmyslu, takže stanice vlastně neplatí za to, aby je zabili. Normálně by je spálili v kafilérii a i jako vegance mi přijde lepší je zkrmit jiným zvířatům. Když nepočítáš krmení mláďat červy, tak jsem nakonec žádné zvíře zabít nemusela. Pokud dravce nenecháváš lovit, tak bys měl myši, morčata i králíky uspat plynem. S jinými metodami absolutně nesouhlasím. Veganství se týká všežravých lidí, ne masožravých zvířat. Taky musíš pochopit, že i zvířata jsou smrtelná a spoustu z nich neumíme zachránit. Když se s tím vyrovnáš, tak to psychicky náročná práce není.
Pokud máš nějakou zajímavou příhodu z praxe, podělíš se o ni s námi?
Toho je spousta. První den jsem chytila holýma rukama ostříže, protože mi nedošla existence sokolnických rukavic. Srnčata mi vzala z kapsy mobil – do teď nevím, proč. Vymotávala jsem si z vlasů veverčata a nešlo to úplně snadno – drdoly se vážně vyplatí 😀 Jednou jsme museli amputovat ježkovi dva nekrotické prsty, to mě bolelo i za něj. Taky mě pobavilo, když paní přinesla sojku a žádala po nás ultrazvuk. To neumí ani veterináři – většinou si s divokými zvířaty neví rady, protože se na ně nespecializují.
Blížíme se k závěrečné otázce. Rád bych se tě zeptal, jak máme my a naši čtenáři postupovat v případě, že nalezneme poraněné zvíře?
Hodně záleží, jaké zvíře a jak zraněné. Pokud můžete, dovezte ho do stanice, hodně tím pomůžete. Radši se ho nepokoušejte ošetřovat, mohli byste mu ještě víc ublížit. U ptáčat jim nedávejte vodu – přijímají ji z potravy, když jim dáte vodu do zobáčku, můžou se utopit. Ptáčata můžete dát klidně zpátky do hnízda, ptačí rodiče nemají tak dobrý čich. U savčích mláďat (pokud nejsou zraněná) radši nesahat, většinou nejsou opuštěná a máma by je nepřijala, kdyby byla cítit člověkem.
Děkuji za tvůj drahocenný čas!
Matouš
Přečtěte si také:
Krásný rozhovor, ale nejvíce mě zaujalo to o těch kohoutcích. Málokdo si uvědomuje, jak to s nimi chodí, že jsou vlastně “k ničemu”. To, že se použití jako krmení, je fajn. V přírodě to tak stejně chodí, někdo přežije, někdo je sežrán. A nakonec – pokud se sestry od těch kohoutků nedostanou do dobrého chovu… jsou na tom kluci vlastně lépe než holky. No, ale tím zacházím úplně jinam, než byl záměr článku. 😀
Pracovat v záchranné stanici by se mi asi celkem líbilo, jestli bych se teda dokázala smířit s tím, že ne každému pomůžu. Z tohoto důvodu jsem zavrhla myšlenky zkoušet veterinu (i když v tom mi brání i negativní vztah k chemii…). Představa, že pacientovi nepomůžu nebo že budu muset dávat eutanazii… Brr. Co se týče zvířat, jsem mnohem citlivější než u lidí.
Ano, ano, já si myslím, že na to pomáhat lidem, ale i zvířatům, je třeba mít talent, nebo alespoň povahu.
Děkujeme za zastavení 🙂
Moc pěkný rozhovor, velm izajímavý a fotky zvířátek jsou kouzelné 🙂
Ahoj, jsem moc rád, že ti článek připadal zajímavý a fotky se líbily 🙂 a taky za zastavení 🙂 Matouš
Super článek, díky za něj!:)
Děkujeme 🙂